Pivní postřehy z mé cesty za velkou louži

Tak už zase sedím doma a popíjím to svoje a nedá mi nepodělit se s vámi o svoje pivní postřehy z cesty za velkou louži. Tento článek není nějakým odborným hodnocením piv, které jsme konzumovali, ale laickým pohledem na to, s čím jsem se při své cestě setkal.
Na přelomu února a března jsem navštívil USA, kde jsem měl pouze omezené možnosti seznámit se s jejich chmelovým nektarem.
Vezmu to ale od začátku. Po příjezdu do cíle cesty (Connecticut - NY) jsme se rozhodli zakoupit nějaký ten mok k večeři. Byla neděle cca 7:30 večer místního času a tak jsme vyrazili do nedalekého supermarketu. Chvíli jsme hledali ten správný regál, ale bohužel byla přes něj natažena jakási roleta. Takže pivo jsme ten den nenakoupili. Pak jsme zjistili, že každou neděli v 7 hodin večer a každé další pracovní dny v 9 hodin večer přes tyto regály zatáhnou rolety a není umožněn nákup piva po této době.
Další den večer jsme si pospíšili, abychom to stihli včas a zašli do téhož obchodu. Roleta byla otevřena, nabídka však nebyla nejbohatší na americká piva. Byla k vidění i piva anglická, německá a dokonce i italská. Prostě globalizace se dostala i za oceán. A jak to známe i z filmů, dalo se zakoupit pouze celé balení jedné značky. U lahvových to znamenalo sadu šesti stejných piv o objemu 355 ml, u plechovek pak osm kusů. Zvolili jsme lahvičky. Nakoupili jsme tři různá balení, s tím, že si je necháme na pozdější dobu a vyrazili vyzkoušet restauraci o pár mil dále. Na baru jsem si poručil americké pivo - dostal jsem "červený" Budweiser v láhvi o objemu 355 ml. Chuťově vcelku ucházející, na můj vkus méně chmelené, ale nebylo takové hutné. Obsluha mi sdělila, že má 3,2% alkoholu. Nevím, zda tomu tak bylo, protože na etiketě tento údaj uveden nebyl. Jako druhé pivko jsme odzkoušeli značku Miller Lite, ta mně nikterak nezaujala. Jako bonbónek pak byla Corona extra, která byla podávána s limetkou v ústí hrdla láhve. V létě určitě osvěží.
Další den večer jsme se zastavili na večeři v jedné nedaleké restauraci. Název na štítu SBC Restaurant & Brewery vypadal slibně. K večeři (samozřejmě zase hamburger stokrát jinak) jsem si k pití dal místní specialitu - tmavý ale. Zde bylo na lístku již uvedeno 4,7% alkoholu. Pivo ztratilo pěnu (dáli se tomu tak říkat) velice brzy, chuť byla mírně kyselejší, pivo bylo opět takové bez těla. Pozitivní však na návštěvě této restaurace bylo to, že jsme se s obsluhou domluvili a ta nám zprostředkovala prohlídku místní varny. Bylo to velice zajímavé vidět zase někde daleko odtud, jak vypadá minipivovar jinde. Vybavení varny čítalo dva kotle, čtyři CK tanky, mobilní filtrační jednotku a na počátku všeho šrotovník sladu. Místní sládek nám sdělil i základní postup - v podstatě zkráceně řečeno vaří infuzí. Pivo jim zraje v ležáckých tancích tak cca 14 dní až tři týdny a pak jde na čep. Oceňuji ochotu a vstřícnost, s jakou se k nám (ač nikdy neviděným návštěvníkům) chovali.
Po návratu zpět na hotel jsme otestovali naše nakoupené lahváčky. Bohužel vzhledem k absenci skleniček na pokoji (z hrníčků jsme to zavrhli) jsme pivo pili rovnou z láhve, takže jsme nemohli posoudit barvu, pěnivost atd. Pouze jsme konstatovali zda chutná či nechutná.
Nicméně jsem si od každého vzorku ještě přivezl po jedné lahvičce domů. Cestu i přes dvojí překládání kufrů vydržely a ani jsem nebyl zatčen za pašování alkoholu. Takže níže pro znalce i laiky uvádím dovezené exponáty na fotografiích.